Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z historie myslivosti


Historie

Starodávní lovci připisovali úspěchy při lovu působení nadpřirozených sil. Jim obětovali před odchodem na lov a jim děkovali, byl – li lov úspěšný. Již ve starověkých kulturách jsou známí bohové lovu, např. Sumukan v Mezopotámii, Rutaš u Chetitů v Malé Asii, bohyně Artemis v antickém Řecku, v Římě bohyně Diana. Keltové uctívali jelenohlavého boha lovu Cernunnose. Pozdější křesťanství nahradilo pohanské bohy osobami svatých a tak lovci a myslivci mají svého patrona, svatého Huberta. Sv. Hubert však není prvním patronem lovců a myslivců. Do 2. století n. l. se klade vznik legendy o sv. Eustachovi a až od 8. století n. l. vznik legendy o sv. Hubertovi. Oběma se měl zjevit při lovu jelen se zářícím křížem mezi parohy. Do našich zemí se kult sv. Eustacha dostal v 16. století a od 18. stol. byl postupně zatlačován kultem sv. Huberta. V kalendáři je památka sv. Eustacha uctívána 20. září, tedy v čase počátku jelení říje, památka sv. Huberta je uctívána 3. listopadu, tedy v době, kdy bývaly zpravidla konány velké parforsní hony. Památce obou světců jsou u nás zasvěceny kapličky v loveckých zámcích a nejen v nich, je zachována řada jejich soch a obrazů. Byli zpodobněni na skle, keramice, ve dřevě apod. Za patrony myslivosti však byli uctíváni ještě další svatí, např. sv. Jiljí, nebo sv. Prokop, avšak jejich kult nedoznal zvláštního rozšíření.

Feudální křesťanská církev římská zasahovala do veškerého tehdejšího veřejného i soukromého života. Ve všem se odrážel poměr člověka k Bohu. Pohanství s mnoha bohy a bůžky bylo nahrazeno monoteistickým křesťanstvím a křesťanství, jako státní ideologie, bylo v říši římské zavedeno r. 325 n.l. V předfeudální době se kult patronů rozšířil tak, že každé povolání mělo svého patrona a ochránce, ochrana svatými se vztahovala proti nemocem, různým nebezpečenstvím a dokonce i celé země si zvolily své patrony a ochránce, např. v Čechách sv. Václav, v Anglii sv. Jiří, ve Španělsku sv. Jakub, patronem žáků a studentů je sv. Řehoř, patronem malířů je sv. Lukáš, proti moru byli vzýváni sv. Rochus a sv. Šebestián, proti ohni sv. Florián a stav lovecký, či myslivecký měl sv. Eustacha a později sv. Huberta.

Sv. Hubert je historickou osobností. To nejautentičtější, co se o něm dochovalo, je životopis Vita sancti Huberti, sepsaný v r. 744 n. l., tedy 17 let po jeho smrti, neznámým klerikem. Tento a další 3 životopisy, pocházející od různých autorů před 15. stoletím, se nezmiňují o legendě zjevení se jelena se zářícím křížem mezi parohy. Legendu vzpomíná teprve 5. životopis z 15. století, 6. životopis z roku 1511 a 7. životopis z roku 1526. Sám Hubert – Hubertus, šlechtic, lovec, biskup a patron myslivců, je v pramenech jmenován též Hugibertem, Hucbertem či Hujprechtem.

Římská nadvláda nad Galií, která zahrnovala tehdy nejen území nynější Francie, ale i přilehlých zemí na severovýchodě a východě, které byly obývány keltskými kmeny, trvala do konce 5. století n. l.. V r. 486 vítězí nad římskými vojsky Chlodvik z franckého rodu Meroveovců, prokazovaný historicky v letech 481 – 511. Chlodvik zakládá franckou říší, stává se jejím prvním králem a v roce 496 přijímá křesťanství. Po jeho smrti, 3 synové rozdělili říši na Austrasii – východ, Neustrii – západ a Burgundsko – jih. Hubert se narodil v rozmezí let 656 – 658 v Neustrii. Jeho otcem byl Bertrand, vévoda z Akvitánie, matkou Hugberga. Otec působil jako dvořan u krále Theodoricha III. Hubert tedy vyrůstal na královském dvoře, učil se rytířským dovednostem, jako je zacházení se zbraní, jízda na koni, lov, ale také čtení, psaní, a osvojil si tehdejší mravy. Do údobí let 685 – 688 se klade Hubertova konverze, tj. opuštění světského života a uchýlení se k životu duchovnímu. Okolo r. 688 zemřel Hubertův otec Bertrand, Hubert avšak převedl nástupnická práva na své bratry, opustil královský dvůr, zřekl se světských radovánek a stáhl se do ústraní. Uchýlil se k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu, který mu byl rádcem a učitelem a po náležitém vzdělání se mu dostalo kněžského vysvěcení. V roce 709 nastoupil biskupské místo v diecézi Tongeren – Maastricht, která se rozkládala na obrovském území v nynějším Holandsku, Francii a Lucemburském velkovévodství. Hubert christianizoval kraj, kázal slovo Boží, zakládal kláštery, budoval kostely a ještě za života obdržel přízvisko „Apoštol Ardenn“. V roce 721 ho papež Sergius I. jmenoval prvním biskupem v Liége – Lutychu, kde dne 30.5.727 zemřel. Pochován byl v Lutychu, v kostele sv. Petra, který sám založil. Již tehdy byly jeho ostatky věřícími uctívány aniž byl kanonizován. Jeho syn a nástupce v lutyšském biskupství, Floribert, dal v roce 744 hrob otevřít, Hubertovo tělo bylo nalezeno nezpráchnivělé a bylo přeneseno do nového sarkofágu. Při této příležitosti byl sepsán první Hubertův životopis a církev zasvětila Hubertově památce 3. listopad. Pak 30. září 825 byly ostatky přeneseny do benediktinského kláštera Andage – Andain, ležícího v centru Ardenn a zde je možno hledat první kořeny svatohubertské legendy. Obyvatelstvo horských Ardenn, zaměstnáním převážně lovci, muselo uctívat a mít za patrona také lovce a tím Hubert byl. Od 12 století spočívaly ostatky sv. Huberta ve stříbrné, pozlacené schránce na oltáři uprostřed kostela. V 16. stol. se relikviář ztratil, pravděpodobně po vpádu Hugenotů v r. 1568 a od té doby bylo již po ostatcích několikrát marně pátráno. Za francouzské revoluce byli mniši z kláštera vyhnáni, klášter byl zrušen, budovy se staly národním majetkem a nadále sloužily státní správě. Kostel byl církví odkoupen zpět v r. 1808, bazilikou byl prohlášen až v roce 1927 a to u příležitosti velkých oslav k 1200 – letému výročí úmrtí sv. Huberta.

Svatohubertský kult je nerozlučně spjat s jelenem, který představuje odnepaměti dokonalý typ lovné zvěře a je nejcharakterističtějším představitelem evropské zvěře. Působí majestátně a ušlechtile a imponuje svým parožím. Posvátným a uctívaným zvířetem byl jelen již v pravěku. Naši předkové přisuzovali jelenu mnohé kouzelné vlastnosti, včetně léčitelských. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, který přivedl pohany ke křesťanství. Křesťanské legendy o posvátných jelenech jsou rozšířeny téměř po celé Evropě, povýšily jelena nad ostatní zvířata a zahalily ho tajemstvím. V některých prvních křesťanských knihách se jelen – Kristus zjevuje jako jelen, který má stříbrné nebo zlaté paroží, které samo svítí, nebo mu světélkují výsady, nebo má zářící kříž mezi parohy. Zobrazován byl jako desaterák a měl připomínat desatero božích přikázání. Ve středověku se jelen považoval za zvíře obdařené prorockou mocí, který oznamoval existenci neznámých náboženských relikvií a určoval místo jejich nálezu. Zjevení jelena se zářícím křížem mezi parohy je zmiňováno poprvé v legendě o sv. Eustachovi z 2. století n. l.. Legenda vypráví o potrestání lovce, který přestoupil zákaz lovu ve sváteční den, v podstatě hovoří o potrestání za přílišné provozování lovu a zbytečné zabíjení. Kajícímu se hříšníkovi se dostane milosrdenství. Obdobná legenda je vztahována ke sv. Hubertovi. Podstatou legendy je zjevení se jelena se zářícím křížem mezi parohy, vlastně Krista, či církve ve sváteční den a v den zákazu lovu, symbolizuje setkání hříšníka s pravou vírou v průběhu lovu a konverzi hříšníka.

Vraťme se do šera dávných věků a posuďte sami, jak je legenda krásná.Hubert žil, jako každý šlechtic na královském dvoře, životem rozmařilým. Zrovna na Velký pátek, v době zákazu lovu, se pořádala štvanice, které se zúčastnil i Hubert s družinou přátel a služebníků. Najednou spatřili kapitálního jelena, kterého všichni pronásledovali až do hlubokého lesa. Všichni přátelé a služebníci pronásledování skončili, ale Hubert, rozvášněn lovem, se vydal na koni a se psy sám do temných houštin. Najednou se mu jelen ztratil a on unavený pronásledováním, sestoupil z koně a posadil se na skálu, aby si odpočinul. Zamyšlen, zaslechl nad sebou šramot. Když pozdvihl zrak, spatřil na skále jelena, za kterým se tak předtím do hlubokého a neprostupného lesa hnal. Jelen nebyl zraněn, stál klidně, nehýbal se. mezi parohy něco silně zářilo, že světla bylo vůkol tolik, až kůň se vzepjal a psi se třásli strachem. Huberta se zmocnila bázeň, ale jelikož se jelen stále nehýbal, přistoupil blíž a tu uviděl, jak jelenovi mezi parohy září překrásný kříž. A tu uslyšel tajemná slova : „Huberte, proč neustále hledáš a lovíš zvěř? Je už na čase, abys začal hledat mě, neboť já jsem Pán a Bůh, který byl za tebe a všechen lid ukřižovaný.“ Hubert zašeptal : „Pane Bože, již vícekrát jsem o Tobě slyšel, ale dodnes jsem v Tebe nevěřil a nechtěl Tě jako pravého Boha. Bože, co chceš abych udělal, ukaž mně cestu Pravdy a Tvé vůle.“ A tajemný hlas pokračoval: „Huberte, musíš přemoci sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Jdi k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu. Bude tě učit a řekne ti, co musíš učinit, aby sis zasloužil život věčný.“ Hubert padla na kolena a uvěřil v Ježíše Krista. Hubert se zbavil všeho majetku a uchýlili se k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu, který ho posléze vysvětil na kněze.

V lidovém podání zůstalo místo zjevení dochováno – na pravé straně cesty La Roche – Saint Hubert, několik kilometrů před Saint Hubert. Co lidská paměť sahá, byl tu skromný památník, který byl v r. 1906 nahrazen pěknou kaplí. Při oblibě a vážnosti, jíž se v Hubertově době těšilo lovectví u šlechty, je jisté, že i Hubert, jako šlechtic žijící u královského dvora, lovu holdoval. Nezmiňuje – li se některý životopisec o něm jako o lovci výslovně, není to ještě důkazem, že lovcem nebyl, neboť za patrona myslivců byl vyhlášen až po sepsání prvních životopisů a tito životopisci neměli důvod zvlášť se zmiňovat o tom, že jako šlechtic činil totéž, co všichni ostatní šlechtici činili. V 8. století, v době, kdy již Hubert biskupský úřad zastával, bylo v Evropě ještě mnoho pohanských obyčejů. V hornatých a lesnatých Ardennách a nejen tam byla ještě stále uctívána bohyně Diana, zvaná Ardiuna, jako vládkyně lesa, zvěře a lovu, jejíž kult převzalo tamní obyvatelstvo od Římanů. V Ardennách bylo obyčejem, že lovci jí každého roku obětovali svůj první úlovek. Činili tak ještě v době Hubertova působení jako biskupa, ale vzápětí bylo úcta k bohyni Dianě nahrazena překrásnou legendou o setkání Huberta se zářícím jelenem. Kapitola, obsažená v Bollandistech (nejúplnější sbírka pramenů pro životopisy svatých je 67 foliantů pod titulem Acta Sanctorum, které započal kompletovat jezuita Bollanden a pokračovali v něm historici řádu jezuitů, kdy svazky vycházely v letech 1643 až 1910 a zahrnují časové údobí od 1. ledna až po 10. listopad. Jde o dílo kritické, rozlišující historické pravdy od legend), pojednávající o sv. Hubertovi jako o patronovi myslivců, mimo jiné praví: „Bylo zvykem ustáleným u lovců ardennských, že prvotiny všeho druhu zvěře pokaždé dávány byly sv. Hubertovi, protože tento světec, nežli změnil oblek (přijal svěcení), umění lovu si hledíval. Proto od šlechty a lovců umění toto bývá provozováno v jeho jméně. To napsal kronikář na konci 11. stol. podle těch zpráv, které byly ve století 9. zaznamenány. „Odtud zapomenutá je vzpomínka těch světců slavných, kteří kdysi jako patroni lovců oslavováni byli, jako např. sv. Eustach.“ Uctívání sv. Huberta s šířilo z Ardenn všemi směry a jeho kult byl přenesen koncem 17. století Františkem Antonínem, hrabětem Sporckem, i k nám. Dále vypráví zmíněná kapitola v Bollandistech, že až po nové časy, vždy 3. listopadu, sloužila se ke cti sv. Huberta slavná mše nejen v chrámech jemu zasvěcených, při které byli přítomni lovci a v některých krajích i se svými psy. „Den pak tento stráven byl honbou a skončen byl hostinou.“ Konečně tato kapitola uvádí i to, že pod ochranou sv. Huberta byla založena lovecká bratrstva. Ve francouzské a německé jazykové oblasti se dodnes slouží obvykle 3. listopadu slavnostní mše, provázená troubením na lesní rohy, za účasti myslivců v uniformách. Kázání, v duchu sv. Huberta, jsou zaměřena na ochranu zvěře a přírody. Kostel je vyzdoben zelení, před oltář je přinesen na speciálních nosítkách ulovený jelen. Ve městě svatohubertského kultu, v Saint Hubert, je tato mše, spojená s velkými oslavami, konána první neděli v září. Před průčelím kostela udílí kněz požehnání loveckým psům na ochranu proti vzteklině a jiným nemocem, a udílí požehnání i jiným dravcům. Žehná též tzv. Svatohubertské zázračné chleby, které podle dlouholeté tradice, se mají sníst a tím ochránit nebo preventivně působit proti napadení vzteklými psy. Z kynologického hlediska je velmi významné, že ve zdejším klášteře byli chováni slavní svatohubertští psi – brakýři, pocházející z tzv. keltské braky (Canis segusius), jejichž ušlechtilá krev se zachovala jednak v anglickém bloodhoundovi, jednak byli opět zpětně vyšlechtěni a plemeno tak znovu obnoveno. Celková stavba nynějšího kostela v Saint Hubert pochází z let 1526 – 1564, nejstarší částí je krypta z 11. století. V interiéru kostela jsou četné svatohubertské památky. Při vstupu do baziliky, vlevo od vchodu, je umístěn monumentální obraz „Obrácení svatého Huberta“ z r. 1847 od Lamberta Mathieu, ředitele lovaňské Akademie. Vpravo od vchodu je umístěn obraz „Svatý Hubert na modlitbách v Ardennském lese“ od malíře historických pláten Maximiliána Gillarda z r. 1869. Chrámové lavice v kostelní lodi jsou zdobeny reliéfními dřevořezbami Wilhelma Evrarda z r. 1732 a znázorňují 9 výjevů ze života sv. Huberta, včetně scény konverze. První oltář, z doby okolo r. 1640, v pravé části boční lodi, je zasvěcen sv. Hubertovi. Nese obraz jeho svěcení na biskupa a nad obrazem je umístěna světcova soška. V tabernákulu je uložena ostatková skříňka z r. 1873 s ostatky sv.- Lamberta a sv. Floriberta a známé svatohubertské relikvie – klíč a štola. Klíč je ze zlata, neocenitelné hodnoty historické, vzácná náboženská památka a krásná umělecká práce. V prvních dobách křesťanství takový klíč uděloval papež biskupům, aby jej nosili zavěšený na krku, jako odznak moci duchovního hodnostáře dle slov Kristových: „Petře, Tobě dám klíče…“ (Mat. 16. 19.) Klíč má hlavici s kruhem k zavěšení, která je zdobena čtyřmi křížovými pásy s obrazy zvířat, v polích mezi pásy jsou obrazy svatých, včetně sv. Petra. V hlavici klíče je kousek článku z jeho pout. Nožka klíče, zdobená Kristovým obrazem, má pod hlavicí 3 poutka, její ozubí je prolomeno 4 kříži o nestejných ramenech. Klášterní mniši v Saint Hubert skutečně léčili vzteklinu tím. že vypalovali ránu klíčem sv. Huberta, ovšem nikoliv tím originálním, nýbrž šlo o železný nástroj tvaru klíče s dřevěnou rukojetí. Po vypálení byla do rány vložena zlatá třáseň ze svatohubertské štoly. Váže se k ní legenda. Když byl Hubert svěcen na biskupa a scházela štola, tu sestoupil z nebe anděl a podal mu krásně protkávanou štolu se zlatými třásněmi na obou koncích. Na tehdejší dobu šlo o velmi zajímavý zákrok. Třáseň jednak udržovala vypálenou ránu otevřenou až k vyhnisání, tudíž působila jako drén, jednak skutečně je prokázáno, že zlato působí desinfekčně. Mohlo to však mít úspěch jedině tehdy, pokud byl člověk pokousán zdravým psem. Nemoc vzteklinu nikdy nešlo a nejde dosud vyléčit. Na památku třásní se kdysi praktikoval v Německu zvyk, že majitelé velkých honiteb rozdávali před honem svým hostům krátké šňůrky červené barvy, které se nazývaly nitě sv. Huberta. Přivazovaly se na kroužek u lovecké brašny a měly chránit před úrazem na honu. V chrámové pokladnici je též uchován registr tzv. Svatohubertského bratrstva, jehož účelem je zachování obzvláštní úcty k sv. Hubertovi.

Od r. 1993 vychází v časopise Myslivost, nyní Myslivost – Stráž myslivosti, seriál „Naše myslivecké památky“. Jeho první část byla věnována právě památkám spojeným právě se jménem a kultem sv. Huberta. Je až s podivem, kolik se jich v Čechách a na Moravě zachovalo. Čtenáři byli dosud seznámeni s téměř třiceti takovými pamětihodnostmi. Nejstarším objektem v Českých zemích a na Moravě je kaplička zasvěcená sv. Hubertovi, stojící ve Starém Plese u Josefova, která byla zbudována Františkem Antonínem, hrabětem Sporckem v r. 1690. Kult sv. Huberta je stále živý nejen ve vysokém umění, ale též v umění lidovém, jak výtvarném, tak i slovesném.

Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti po staletí víc, než příkazy, či zákazy vrchnosti. Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale vzájemně si pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile – to je odkaz svatohubertské legendy, v současnosti platící a potřebný více než kdy jindy.


 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA